Charakteristika lesů

Lesy Českosaského Švýcarska tvoří jeden propojený přírodní celek, který se rozkládá na obou stranách česko-německé hranice. Přestože jsou administrativně rozděleny mezi Národní park České Švýcarsko a Saské Švýcarsko, příroda sama žádnou hranici nezná. Celá oblast vyrůstá ze stejného pískovcového podloží a je formována stolovými horami, hlubokými roklemi, skalními městy i čedičovými vrchy. Díky tomu zde vzniká krajina plná kontrastů, která patří k nejcennějším lesním oblastem Evropy.

Lesy dominují celému regionu – pokrývají více než 90 % území Saského Švýcarska a naprostou většinu Českého Švýcarska, kde je více než 80 % plochy určeno k ochraně přirozených procesů. Oba národní parky se proto vyznačují převážně přírodními nebo přírodě blízkými lesními ekosystémy a do značné míry souvislou mozaikou lesa a skal s vysokou rozmanitostí biotopů a přírodních stanovišť.

Jedním z určujících rysů Českosaského Švýcarska je mimořádná pestrost mikroklimatu. Pískovec rychle propouští vodu, což vede ke vzniku živinově chudých půd a husté sítě dočasných vodních toků. Ve spojení s velmi členitým terénem tak vzniká široká škála podmínek – od suchých a slunných plošin přes větrné skalní hrany až po chladné, trvale vlhké rokle. Tyto podmínky vedou ke vzniku jevu známého jako inverze vegetace: horské druhy se vyskytují v chladných, nízko položených roklích, zatímco teplomilné nížinné druhy se objevují ve vyšších polohách (NPV Sachsenforst, 2015a; informace NPDE). Přestože absolutní nadmořské výšky nejsou vysoké, umožňuje tento výrazný environmentální gradient přežívání mnoha horských, a dokonce i arkticko-alpínských druhů rostlin. Průměrné roční teploty se pohybují mezi 6 a 8 °C a roční úhrn srážek činí přibližně 800 mm, přičemž směrem od Labského údolí k Lužickým horám postupně narůstá.

Výsledkem těchto podmínek je výjimečně rozmanitá skladba lesů. Na čedičových vrších a mírných svazích se přirozeně uplatňuje buk, který je na jaře doplněn bohathatým bylinným patrem. Pískovcové plošiny a skalní hrany jsou charakteristické řídkými reliktními borovými lesy, z nichž některé jsou starší než dvě století. Tyto lesy jsou tvořeny pomalu rostoucí borovicí lesní, přizpůsobenou suchu, chudým půdám a extrémním klimatickým podmínkám. Za typický rys regionu lze považovat právě tyto přechodové lesně-skalní „bojové zóny“. V roklích, stržích a na stinných svazích se vyskytují biologicky velmi bohaté listnaté lesy, v nichž dominují javor klen, lípa a jasan, doprovázené množstvím kapradin a mechů. Chladnější pískovcová údolí a zamokřené sníženiny hostí přirozené nebo jen málo pozměněné smrčiny, často s vysokým podílem stojícího i ležícího mrtvého dřeva, které poskytuje útočiště nespočtu hub, hmyzu a drobných živočichů.

Na jemnější ekologické úrovni vykazují lesní společenstva mimořádnou floristickou rozmanitost. Druhy jinak typické pro horské oblasti, jako jsou žlutý lišejník (Psilolechia lucida) nebo dřípatka uzlinatá (Streptopus), rostou při úpatí zastíněných skalních stěn. Vlhké rokle poskytují stanoviště vzácným rostlinám, jako je měsíčnice trvalá (Lunaria rediviva) nebo arunkus dvoudomý (Aruncus dioicus), zatímco teplé hřebenové borové lesy hostí specializované druhy, například rojovník bahenní (Rhododendron tomentosum). Na čedičovém podloží vyvinuté bukové lesy vynikají bohatstvím jarních geofytů, mezi něž patří sasanky, kyčelnice (Cardamine) či dymnivka dutá (Corydalis cava).

Dnešní lesy byly z velké části formovány historickým hospodařením člověka. Rozsáhlé přeměny v minulosti vedly v mnoha oblastech k převaze hospodářských smrkových a borových monokultur, které nahradily původní smíšené bučiny, doubravy a jedliny. Tyto porosty mají nižší odolnost a jsou vysoce náchylné k narušením, což jasně ukázaly nedávné kůrovcové kalamity. Vývoj lesů v celém regionu je dnes velmi dynamický a je ovlivňován suchem, rostoucími teplotami, kůrovcovými gradacemi a lesními požáry. Suché podmínky zvýhodňují dub zimní a borovici, zatímco buk, jedle bělokorá a smrk jsou vůči suchu citlivější. Napadení kůrovcem postihlo především oslabené porosty smrků. Po extrémně suchém roce 2018 došlo k výraznému nárůstu množství dřeva poškozeného kůrovcem, přičemž postiženy byly především oslabené porosty smrků. Od roku 2020 však napadení kůrovcem klesá. Plochy postižené kůrovcem jsou rychle osidlovány pionýrskými dřevinami, zejména břízou a osikou, přičemž smrk i buk se zde rovněž přirozeně obnovují.

V důsledku působení disturbancí (kůrovec, požár apod.) i dlouhodobé změny cílů lesního managementu došlo k výrazné proměně druhového složení lesů. Zatímco ještě na konci 90. let 20. století dominoval smrk na velké části území, do počátku 20. let 21. století byl z velké míry nahrazen pestřejší směsí dřevin, což představuje přechod k rozmanitějším, přírodě bližším smíšeným lesům. Buk a borovice dnes tvoří přibližně polovinu stromového patra, doplněné břízou, dubem a modřínem. Přítomnost starých jedlí bělokorých má zvláštní ochranářský význam, neboť druh, který byl dříve považován za ohrožený, se dnes v regionu opět běžně vyskytuje.

Na rozdíl od intenzivně obhospodařovaných víceúčelových lesů jsou rozsáhlé plochy v obou národních parcích postupně navraceny do stavu „divokého lesa“. Tyto lesy se vyznačují dřevinami přizpůsobenými místním podmínkám, vysokým podílem mrtvého dřeva, přirozenou obnovou a množstvím drobných struktur a procesů, které zůstávají do značné míry nerušené. Takové prostředí je klíčové pro druhy citlivé na rušení, které jsou v hospodářské krajině vzácné nebo zcela chybí.

Vysoký stupeň přirozenosti lesů dokládá také výskyt indikačních druhů. V Saském Švýcarsku bylo zaznamenáno 13 reliktních druhů brouků pralesního charakteru, z nichž dva se v Německu vyskytují výhradně v tomto národním parku. Oba parky jsou rovněž domovem ohrožených druhů netopýrů, včetně netopýra Bechsteinova (Myotis bechsteinii), netopýra brvitého (Barbastella barbastellus) a vzácného netopýra Alkatoe (Myotis alcathoe). Indikační druhy hub starých lesů, jako jsou korálovec ježatý (Hericium erinaceus), korálovec bukový (Hericium coralloides) či korálovec jedlový (Hericium flagellum), dále podtrhují ekologickou hodnotu těchto lesů. Vlhké rokle hostí druhy, jako je měsíčnice trvalá a arunkus, zatímco borové plošiny jsou stanovištěm rojovníku bahenního a dalších specialistů přizpůsobených extrémně chudým půdám.

Navzdory administrativnímu rozdělení tvoří České a Saské Švýcarsko jeden souvislý ekologický lesní celek. Přírodní procesy zde fungují bez ohledu na státní hranice a i po rozsáhlých narušeních, jako byly kůrovcové kalamity nebo velký požár v Českém Švýcarsku v roce 2022, krajina vykazuje pozoruhodnou schopnost regenerace. Výsledkem je stále pestřejší mozaika mladých i starších porostů s vysokou strukturální rozmanitostí a biodiverzitou. Českosaské Švýcarsko tak představuje výjimečný příklad přeshraniční lesní krajiny, kde lze v přímém přenosu sledovat přirozenou dynamiku lesa a jeho schopnost vývoje, obnovy a adaptace v podmínkách minimálního lidského zásahu.